Ultramaraton

Tak, jako v loňském roce i  letos se mi povedlo kvalifikovat na finále 50 km World Trophy. Loni to byl Gibraltar a letos Irské město Galway. Zajímavá by mohla být diskuse o tom jestli 50 km je ultramaraton. No, závod pořádá IAU, takže asi ano. Maraton má navíc o necelých 8 km méně. Yiannis Kouros na to má opačný názor, ale právě v Galway se běželo 50km v rámci místního maratonu. Tak si vyberte. Výhodou bylo, že závodníci na World Trophy se mohli umístit i v maratonu.  Možná tohle vylepšení přilákalo 6 běžců z Afriky. Jeden byl ze Zimbabwe a těch pět dalších potom z RSA čili Jihoafrické republiky.

Do Galway jsem dorazil včera večer a všechno mohlo být OK nebýt toho detailu, že v rozporu se slibem pořadatelů na mě nikdo na autobusové zastávce nečekal. Takže začalo telefonování - bral to pouze automat a potom přesun do hotelu Radisson Blue. Tady jsem se konečně dopátral Jana Vandendriesscheho, který mi zajistil kontakt na pořadatele. Dopadlo to dobře a v 10:00 už jsem byl na hotelu Galway Bay. Pokoj jsem dostal společný s Německým Holanďanem Ralphem a už zbývalo jen sehnat něco k snědku. To nebylo, tak snadné. Voucher na večeři byl k ničemu, protože restaurace zavírala ve 21:00. Naštěstí mě zachránil recepční, který se už při zapisování přiznal, že je z Česka z Ostravy a nechal mi poslat na pokoj sendviče. Potom už jsem zašel jen na jedno Kilkeny do pubu a mohl v klidu usnout.

Badwater ultramarathon - den před startem.

Články o naší cestě, příjezdu a výletu po několika státech jihozápadu USA snad napíšu později.

Poznámka z titulku článku znamená dvě věci: jednak takové bylo počasí a za druhé takhle nějak zní odpověď ohledně otázky Jardy Kocourka "Kdy konečně zaběhnu těch 250 km". Závod jsem běžel přesně pět dnů po návratu z USA a zázraky jsem neočekával.