Ultramaraton

Letošní závod ve Winschotenu byl pro mě 5 startem v tomto Holanském městečku na hranici s Německem. Nebudu zastírat, že patří k mým oblíbeným závodům, přestože v prvních třech startech jsem rozhodně nebyl úspěšný, tak atmosféra a pohostinnost, kterou zde lze zažít mě vždy uchvátila.

V letošní přípravě jsem doufal, že by se mi mohlo podařit navázat na loňské vítězství, ale náhled do startovky mé šance značně zmenšoval, protože mezi přihlášenými byly dva kvalitní běžci z USA a hlavně špičkový Polák Jaroslaw Janicki. Ještě větším problémem potom bylo, že mě 5 dní před startem začal zlobit žaludek po každém jídle. Pokud by mě to postihlo při závodě, tak moje šance jsou nulové.

Po příjezdu do Winschotenu si vyzvedli čísla a hostitelské rodiny si nás rozdělili a odvezli. Perfektní organizace je od začátku velmi zřetelná. V rodině Dijkových už jsem spal 3 krát a už k nim chodím jako domů. Tentokrát tam ještě spala Renata, která zde byla. Margrit, která je v ubytovacím výboru musela pracovat dlouho do noci a tak se o nás postaral Bert, pán domu,  za pomoci svých dětí. Teda už téměř dospělých dětí, protože nejmladšímu je asi 19 let. Protože u znají můj vztah k pivu, tak první jsme dostali do ruky pivo a pak následovali těstoviny a pohovor co je nového doma. Pro únavu jsme šli spát brzo do jednoho z malinkých pokojíků v patře jejich dvoupatrového domečku.

Ráno jsem posnídal obiloviny, které jsem si přivezl se sebou a zapil čajem. Velkou výhodou bydlení u Dijkových je asi 300 m vzdálenost jejich domečku od startu. V podstatě jsem se převlíkl v pokoji a na start vybíhal připraven. Tedy na dvakrát, protože poprvé jsem si zapomněl vzít čip. "No chip no time", kdo nemá v hlavě rád se proběhne. Okruh ve Winschotenu je 10 km i slabší matematik spočítá, že se běží 10 krát. Této skutečnosti je zde využito, také pro závod deseti členných štafet, které startovaly 1/2 hodiny po nás a jedna Česká (tedy Ostravská) štafeta se zúčastnila též. Dále 15 minut po startu 100 km ještě běžel závod na 50 km, kde jsme měli, také dva české běžce v akci.

Rozběhl jsem se přesně v tempu 4 min/km, které mělo zajistit čas pod 7 hodin. Nikdo z ostatních běžců se neobtěžoval mě následovat, takže jsem si užíval sólo běhu až do 50 km, kdy se přiblížil velezkušený Janicki. Na jednotlivých občerstovačkách, které jsou u cíle a na polovině, a ještě taky stanice s vodou a houbičkami na 3 a 8 km, jsem  se snažil doplnit každé kolo jeden gel a aspoň trochu se napít. Letošní počasí bylo o dost teplejší než loňské, teplota ve stínu dosahovala 24°C a na slunci bylo docela teplo. Teplota samotná nevadila, ale vedlejším efektem bylo, že jsem se značně potil, ale nedostatečně pil kvůli obavám z mého žaludku. V 6. kole se Janický dostal přede mě, což jsem si nechtěl nechat líbit a tempo, které v té době už začalo klesat, najednou šlo nahoru. Dokonce jsme jednu pětku opět dostali pod 20 minut. Bohužel při náběhu do 7. kola mě tato rozmařilost stála prudký pokles tempa a vyčerpání. Vzhledem k tomu, že se přidal pocit totálního vysušení, tak není divu, že jsem asi dvě minuty strávil na občerstvení na 65 km a snažil se jim vypít všechno, nač jsem dosáhl. Toto kolo mě bohužel stálo ztrátu asi 11 minut na můj původní plán. To je špatné, horší bylo, že jsem už nemohl dostat do správného tempa. Ono chvilku trvá než žaludek zpracuje tu větší dávku vody a energie. Diváci dále povzbuzovali - obzvláště první zatáčka za parčíkem byla nabyta postaršími, ale nadšenými povzbuzovači, kteří měli v rukách řehtačky, trubky a dokonce na mě křičeli něco jako "Daniel tobrý, tobrý". Určitě nebyli výjimkou, ale když jsem byl na čele, tak někteří křičeli více. V osmém kole mě doběhl další běžec tentokrát americké příslušnosti v podobě Chada Ricklefse. A opět bylo bohužel nad moje síly se ho udržet. Až v posledním kole se mi podařilo se trochu vzpamatovat a díky tomu, že jsem začal spolupracovat z jedním štafetovým běžcem, tak jsem začal pomalu zvyšovat tempo až na "neuvěřitelných" 4:30 min/km. Bohužel Američan už měl dostatečný náskok, abych ho nedohnal. Jinak vzhledem k tomu, že Janicki v posledním kole toho měl taky plný kecky, tak jsem zaběhl nejrychlejší poslední kolo ze všech. Aspoň si to můžu zapsat červenou tužkou do deníčku.

Po doběhu je zde vzorná péče a organizace jako ostatně ve všem ostatním. Každý kdo doběhne dostane deku (nemyslím tím, že pořadatelé domlátí) a doprovod, kdyby chtěl upadnout a je odveden do zákulisí na masáž a sprchu. Než jsem se dal dohromady a vzal foťák, tak v cíli už byl Jarda Kaše a protože Hana Kašová a Pavlína Procházková museli závod předčasně ukončit, tak v závodě zůstala pouze tvrdě bojující Martina Němečková. Ta si naplánovala doběh téměř přesně na limit a byla v posledním kole překvapena doprovodem tří motorek, aby se náhodou někde neztratila.

Vyhlášení potom následovalo asi 1/2 hodiny po končení závodu v aule místní školy. Na stupně vítězů se dostal Jarda ve své kategorii a já v absolutním pořadí a v kategorii 35 -39. Vzhledem k tomu, že jsme měli zastoupení již ve vyhlášení závodu na 50 km, kde Vilma byla v ženách druhá a stejnou pozici získal Honza Charvát v mužích nad 60 let, tak se dá říci, že letošní vystoupení české výpravy bylo velmi solidní.

Výsledky 100 km

Výsledky 50 km

Jméno	Kat.	Čas	Místo	Místo kat.
CAUWELS, KRIS	M35	03:16:26	1	1
SIMONE STOPPLER	F45	04:06:47	7	1
PODMELOVA, VILMA	F45	04:19:39	12	2
CHARVAT, JAN	M60	04:58:27	38	2

Odkaz na PDF

Mezičasy

 

 

---

Přidejte tuto stránku do vaší oblíbené sociální sitě